Význam
vaišnavských obřadů
Duchovní otisk v řečišti naší mysli
Ještě před několika desítkami let bývalo tradičním společenským zvykem
všech národů doprovázet hlavní události života jako jsou například narození,
svatba nebo postavení obydlí příznivými (duchovními) obřady. Dnes již není příliš
patrné, jak by mohl být ku příkladu svatební obřad spjatý s duchovním životem,
ale dříve měli lidé ke všemu, co se v jejich životě odehrávalo, vztah na základě
duchovních hodnot. Je tomu tak proto, že kdysi se všeobecně neuvažovalo o tom,
jak ovládnout a vykořisťovat přírodu a stát se na ní nezávislým, ale spíše jak
s ní spolupracovat a využít moudře jejích darů. Lidé věděli a uznávali, že závisí
na přírodě a že příroda závisí na Bohu, neboť je jeho energií. Lidé si byli
vědomí Boha a nebylo jim nepochopitelné, že úspěch jejich manželství, rodičovství,
nebo čehokoliv v jejich životě závisí na Bohu. Úřední svatba jim nedávala žádný
smysl, chtěli mít svůj sňatek před oltářem, aby získali požehnání od Nejvyššího
Pána a také od ostatních, kteří přijali pozvání k jejich svatbě. To je motivace
zbožného a moudrého člověka, majícího vztah k duchovnímu životu.
Podobný význam mají také všechny ostatní obřady a védská písma dávají takovým
očistným obřadům název Samskáry. Samotné sanskritské slovo „samskára“ můžeme
překládat jako hluboký pocit, dojem, nebo také otisk. Tak jako kroky za sebou
zanechávají v mokrém písku na břehu řeky otisk stopy, samskára se ve vědomí
vepíše hlubokým dojmem duchovního prožitku. Ten je inspirací, která vede naše
myšlenky a emoce cestou duchovní seberealizace.
Víra
a motivace
Z jakého důvodu bychom něco dělali, pokud by to nemělo žádný smysl? Každá činnost
má přirozeně svůj smysl či výsledek, kterým jsme motivovaní pro její vykonání.
Věříme tomu a proto to děláme. Víra a motivace je základem pro úspěch. Jenže
jak víme, motivace může být u různých lidí rozlišná a proto je třeba znát, jaký
druh motivace je správný.
Podle Bhagavadgíty by měl člověk jednat především z povinnosti a neměl by být
naopak motivován osobními sobeckými pohnutkami v podobě majetku, slávy, postavení
nebo peněz. Jednáme-li s přesvědčením, že samskáry nám mohou pomoci především
k pokroku v duchovním životě, potom si můžeme býti jisti správností naší motivace
a víry.
Rozdávání duchovního jídla
Duchovní jídlem se rozumí jídlo uvařené a obětované s láskou a oddaností Nejvyššímu
Pánu. Takové posvěcené jídlo se nazývá prasádam. V Indii je běžným zvykem při
každé slavnostní příležitosti pozvat kromě svých přátel a známých také svaté
osoby z okolí a rozdávat jim tolik prasádam, kolik si jen budou přát, k jejich
plné spokojenosti. Někdy tak můžeme vidět i stovky a tisíce lidí, kteří byli
na takovou hostinu pozváni.
Je zřejmé, že pokud pozveme hosta do svého domu, musíme se o něj s náležitou
pozorností postarat. Nabídnutí místa k sezení, jídla a pití, je tím nejzákladnějším,
co bychom mu měli poskytnout. Pokud nejsme schopni věnovat dostatečnou pozornost
každému jednotlivému hostu, potom bychom měli pozvat jen takové množství hostů,
abychom tuto podmínku mohli splnit a nikdo se necítil nepříjemně, nebo zanedbaně.
V Bhagavadgítě je řečeno, že milodar dávaný
je milodar, jenž patří ke kvalitě dobra.
Zpívání védských hymnů
Jeden z nejdůležitějších aspektů, na kterém závisí úspěch obřadu, je
správné vyslovování manter a pečlivé následování předepsaných melodií při zpívání
védských hymnů. Tyto hymny, sepsané v sanskritu písmem dévanágarí, nalezneme
v prastarých védských knihách. Opěvují slávu Nejvyššího Pána a popisují dávné
historické události, jež tuto slávu dokládají. Mezi nejčastěji zpívané hymny
patří Brahmá Samhitá, Puruša Sůkta, Šrí Sůkta, Šánti Pánčakam. Při návštěvě
některých chrámů v Indii můžete mít příležitost naslouchat sborovému zpěvu učených
bráhmanů, zpívajících s velkou oddaností a vážností, což jen dokazuje, že jim
zveršované poznání očividně přináší radost a uspokojení.